Kolik bohů na klenbě nebeské, tolik démonů hledejte v temnotách podsvětí... Věčný manichejský protiklad dobra a zla je přeneseně emblémem současných Sorath. Plzeňáci mně na své poslední desce dělají radost a myslím, že i každému, kdo má aspoň trochu rád poctivě a nikoli primitivně a hloupě zahraný blackmetal. Úvodní etudní náznak goticko-renesanční melodiky naznačuje, že posun zaznamenatelný na Gnosis Sorath rozvedli do dalších dimenzí. Chápete-li jejich posun k nosnějším a nikoli pouze zběsile kvílícím plošším riffům jako posun nehodný blackmetalu, je to vaše věc. Podle mne jsou Sorath u nás kromě Avenger (a snad posledních Ritual) jedinou kapelou, která nedělá klasickému blackmetalu ostudu. Máte-li pocit, že se Sorath zaprodali a přeběhli k „trendovému“ deathmetalu, nevíte, o čem mluvíte... Sorath se naučili líp hrát i skládat, více využít všechny nástroje, pohrát si s melodickou souhrou kytar, dát neobvykle velký prostor pěkně zvonivé base (supr!!!), vklínit do své hudby slušná sóla a především stvořit chytlavé skladby, které se svými melodiemi (jimž se Sorath v zásadě nevyhýbají) usadí ve vaší paměti. Omnes Dii... je deska sice čitelná, ale podle mne velmi dobrá. Někdo možná namítne, že zní trochu „švédsky“. Proč ne, souhlasil bych – a nepovažuji to za zápor! Některé pasáže sice budou na někoho působit trochu ploše, ale to jsou přesně ty momenty, kde Sorath zůstávají tradičně blackmetaloví a nebojí se jednoduššího motivu, který je ale zato řádně zběsilý. Temnotou a démonickým chladem čpící texty dodávají navíc Sorathům stále tu správně „černou“ atmosféru a Admirerforestae svým syčícím, ale srozumitelným vokálem odštěkává sice v mnohém směru tradičně blackové, ale slušně napsané i nafrázované démonické vize. Od klasicky blackově působících Chapel Of Abominations či Invocation Of Demogorgon či docela ploché Supreme Cross se dostává až ke skutečně zajímavým věcem jako je např. závěrečná Again As The Slaves. S povděkem kvituji, že mezi tím fašismem nasáklým póvlem typu Inferno nebo Ogmias je tady pořád ještě kapela, která se za svůj black nemusí stydět. Spíš naopak – zatím poslední deska Sortah je kvalitní sbírka instrumentálně dobře zvládnutého, tradičního a dobře složeného blackmetalu, který je navíc zabalen do dobrého zvuku. Jsem nadmíru potěšen...